Příspěvky žáků

NEJKRÁSNĚJŠÍ CESTA, PO KTERÉ JSEM KDY ŠLA

Nemůžu dýchat, dusím se, kopu kolem sebe nohama a rukama, snažím se, ale pořád nic. Zkouším to znovu. Marně. Poprvé pociťuju pocit bezmoci, všechno se na mě valí, tlačí, mám tu málo místa. Prosím a naříkám já už dál nemůžu. Kdy už to skončí? Několik hodin mlátím rukama kolem sebe, snažím se dostat ze sevření, ale nejde mi to, už nemám sílu. Celé tělo mám ochablé. Nohy a ruce mě neposlouchají, tak válím kotrmelce. Všechno se ponoří do tmy a já s tím. Všude kolem je ticho, které mě odděluje od světa. Začínám mít pocit, který tak strašně nenávidím…pocit zoufalství pohltí celé moje tělo a já se tomu poddám. Jsem na dně sil, vyčerpaná, potřebuju energii, nic se však nedostává. Snažím se zklidnit dech, dýchám rychleji, něž by bylo třeba, kyslík dochází a já nevím, jak dlouho ještě vydržím. Doba se táhne jako věčnost, připadá mi to snad desítku let, než mé oči oslepí průnik světla. Je tak prudký a já tak bezmocná. Au! Bolí mě oči. Zavřu je a natočím hlavu směrem k východu. Už chci pryč. Toužím po tom jako hladový po jídle. Přibližuju se pomalu k východu, snažím se rychle, ale nejde to. Světlo zesiluje čím dál víc. Začíná mi hlavou projíždět ostrá bolest. Oči mě bolí! Ruce mě bolí! Nohy mě bolí…všechno to na mě působí jako ta nejhorší cesta, kterou jsem si mohla vybrat. Proč zrovna já? A pak mě světlo pohltí úplně. Začnu křičet, brečet, bolí mě oči, světlo je tak prudké, chci zpátky tmu. Něco se mě dotkne. Začnu kopat nohama a rukama. Tma už je dávno za mnou a to nové přede mnou. Jsem tak nezkušená, slabá, zranitelná, ale i přes to si začínám pomalu zvykat. Svět mi otevírá novou cestu…cestu života.

Kristýna Černošková, 9. B

 

 

Zpět